THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Byl osmý máj, byl kovové smrti čas. Průměrný internetový naříkávač nad mizernou návštěvností tuzemských klubových koncertů, lhostejno, zda hraje cizinec nebo našinec, musel při pohledu do publika pod plzeňskou Lampou (přestože tam pochopitelně byla největší tma) při příležitosti jedné ze zastávek aktuálního „The Whitecrow Over Europe Tour 2018“ v podání HYPNOSu jistě poněkud poblednout. Ano, třebaže nebylo úplně natřískáno, účast byla velmi hojná a odráželo se to i ve tvářích účinkujících.
Prvními z nich byli dlouholetí děčínští vlajkonoši smrti FLESHLESS, kteří letos slaví už neuvěřitelné rovné čtvrtstoletí na scéně. A jak jinak ho lépe oslavit, než živým hraním. Bez baskytary, bez níž se to samozřejmě dá občas táhnout bez problémů, jak bylo koneckonců slyšet i v Plzni, s perfektně soustředěným Vitysem za bicími a s tím nejlepším, co má tahle mašina aktuálně k dispozici. Tedy bezvadný staroškolský death metal s příjemným melodickým ocasem a nezaměnitelným vokálem Vládi Prokoše navrch. Na druhou polovinu roku chystají navíc hoši nové album „Doomed“, takže v tomhle pro ně výročním roce o nich bude ještě jistě hodně slyšet.
Naproti tomu o HYPNOS už je hodně slyšet delší dobu a to samozřejmě i díky novému (toť samozřejmě otázka, třebaže jako o „novém“ o něm hovořil i sám Bruno, fakt, že je na světě už víc než rok přece jenom nejde přehlédnout) albu „The Whitecrow“. Na jeho podporu rozjela i letos československá kapela masivní turné, které po starém dobré krabathoráckém vzoru zasáhlo nebo ještě zasáhne krom domácích končin také Polsko, Německo, Holandsko a Rakousko. A byť její vystoupení při této příležitosti nepřesáhne nějakých šedesát minut živého hraní, příležitost vychutnat si její jedinečný death metal je to stejně jedinečná, tím spíš odehraje-li se po dlouhých šesti létech absence před podobnou návštěvou jako v Plzni.
Pod Lampou se jelo přesně na čas a tak už někdy ve čtvrt na deset stanul na pódiu krom zbytku kapely také Bruno v morové masce Bílé vrány, aby v ní odzpíval titulní věc „The Whitecrow“. Nebyl díky tomu slyšet úplně nejlépe, ale to se změnilo, jakmile tuhle nezbytnou proprietu na další kus „Inverted“ odhodil. Zvukově to mimochodem měli HYPNOS ošetřené výborně, o solidní kus lépe než předskakující FLESHLESS. A pak už následovala dokonalá deathmetalová symfonie, v níž se kapela proměnila ve čtyřhlavou hydru, jíž se nevyplácí odporovat. Povedly se barevné efekty, povedl se tradiční výběr zahraných skladeb, mezi nimiž například nechyběla ani další výborná novinka „Get Inspired By The Light“ či již dostatečně vyzkoušené věci typu „Breeding The Scum“ nebo „Burning Again“ a tak nebylo divu, že nakonec došlo i ke zřejmě ne úplně očekávánému vyvolávání kapely zpět na pódium a definitivnímu přídavku. Žádný div, že v koutku s merchandisem (obhospodařovaném mimochodem Igorem Botkem, bubeníkem, který vloni zaskočil za Pegase, a letos ho to, zdá se, znovu nemine) se hned na to začala vytvářet fronta, kterou bych zde už tedy vůbec nečekal. Ale jak praví klasik – děti samy vědí, co je dobré.
Sváteční večer ve společnosti špiček českého death metalu tak dal dozajista na frak všem jiným alternativám strávení sklonku tohoto bezpochyby významného data, včetně těch hokejových, jak bylo z pohledu na program současně probíhajícího mistrovství světa v ledové hře zřejmé. A krom toho, v Plzni na žádné remízy a prodloužení nebyl nikdo zvědavý, tady se jelo jednoznačně na drtivé vítězství!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.